Wirecard: Kompletní rozbor největšího podvodu v dějinách Německa

Dnes se podíváme na jeden z největších skandálů v historii Německa. Tohle je příběh o velkých penězích, mafii, po*nu, diktátorech a hlavně o tom, jak zrádný může být sen o jednorožci.

• Praní špinavých peněz?
• Podpora teroristických organizací?
• Účetnictví, kde chybí několik miliard?
• Nová éra finančního sektoru? Ne! Největší podvod v dějinách Německa!

Tohle není žádné scifi, je to reálný příběh Wirecard 👇

"Money Men", autoritativní popis mezinárodního podvodu, kterým byl Wirecard, je plný postav, žijících životy v nehorázném luxusu v Mnichově, Vídni, Singapuru, Dubaji, Manile – a dokonce i v Tripolisu.

Hlavním mužem je zde Jan Maršálek, provozní ředitel Wirecardu, který byl dříve vykreslován jako fantasta, ale jak zjistíme, je ve skutečnosti dokonalým podvodníkem, kterému pomáhá řada dalších organizátorů podvodů a pochybných bývalých vojenských a tajných služeb.

Co byl Wirecard?

Wirecard vznikl v roce 1999 v Mnichově a v roce 2002 se Marcus Braun, bývalý konzultant KPMG, stal generálním ředitelem. V tomto okamžiku se společnost zaměřila na poskytování online platebních služeb pro společnosti, které by jiné tradičnější finanční instituce mohly odmítnout, jako jsou porno nebo hazardní stránky.

V roce 2005 se Wirecard spojil se společností Electronic Business Systems a převzetím kótování zaniklé skupiny call center se mohl připojit k Frankfurtské burze cenných papírů tím, že se vyhnul IPO. O rok později se přesunula do bankovnictví nákupem e-banky XCOM, což jí umožnilo získat licenci od společností Visa i Mastercard, což znamená, že mohla vydávat a zpracovávat peníze pro obchodníky.

V tomto okamžiku provozovala poměrně složitý hybrid služeb, což znamenalo, že bylo těžší číst její účetnictví a auditovat je. Její účetní závěrka byla také poměrně složitá a často se spoléhala na vlastní verzi událostí, které byly rozeslány investorům.

První varovný signál přišel v roce 2008, kdy si šéf německého sdružení akcionářů všiml finančních nesrovnalostí v rozvaze a byla přizvána EY, aby sledovala účetnictví společnosti. Německo tou dobou však bylo hrdé na domácí společnost, která zanechá ve světě stopu a nechtěli si tak absolutně připustit, že by mohlo jít o skutečnost.

Přesto Wirecard pokračoval v běžném provozu, plus započal globální expanzi. Poté, co od investorů získali 500 milionů eur, udělali právě toto: Nakoupili asijské platební společnosti a založili základnu v Singapuru. Tím se drasticky rozrostla jejich základna o řadu nových institucí a investorů.

Psal se rok 2015, kdy poprvé informovala Financial Times veřejnost o něčem nekálem ve spojitosti s Wirecard ("House Of Wirecard"). Dan McCrum byl novinářem, který zkoumal velké firmy a finanční podvody, kauze se začal věnovat poté, co dostal zajímavý tip na řadu nejasností ve spojitosti s Wirecard.

Když se začal zkoumat údajný rozpor ve výši 250 milionů eur, právníci Wirecard začali útočit na Financial Times a situace se kupodivu otočila, Wirecard byla tedy opět bez úhony. Ba naopak, tímto na sebe značně McCrum připoutal pozornost a Wirecard, nebo její představitelé započali sérii vydírání, pronásledování a špionáže, aby situaci otočili ve svůj prospěch.

Veřejnost však nad jasnými důkazy mávla rukou, o to víc to bylo překvapující, jelikož J Capital Research také oznámila, že asijské operace neodpovídají údajům, které Wirecard zmiňoval. I to vyvrátili a udělali v zápětí velké kroky v Americe tím, že koupili obchod s předplacenými kartami od Citibank, což umožnilo spuštění v USA.

• Pyšní Němci zkrátka nedávali faktům žádnou váhu, pýcha a víra ve světovou společnost, která má kořeny v Německu byla opravdu silná a pro mnohé až zaslepující.

V roce 2018 se ale začal domeček z karet třást. V Singapuru jeden whistleblower odhalil pár nejasností v putování peněz Wirecard, který posílal peníze do Indie prostřednictvím třetí strany. McCrum tato místa prověřil a zjistil, že konečně má pádné důkazy. Daná místa totiž nebyly sídlem společnosti, ale pouhými rodinnými domky.

• Na údajných sídlech firmy Wirecard (Filipíny) zkrátka nic nebylo. Jednalo se o rodinné domy, kde bydleli běžní lidé. To znamenalo, že je vše podvod - fiktivní adresy, transakce, uměle nafouknutý business apod. Den D se blížil.

Tento článek v FT byl strůjcem již několikátého propadu akcií Wirecard, bohužel tím pohádka opět na chvíli skončila.

Co bylo dál? Vyšetřování opět bylo zameteno pod koberec a později téhož roku byla společnost oceněna na 24 miliard eur, přičemž Braunův osobní podíl v ní činil 1,6 miliardy eur.

Navzdory všem realistickým očekáváním a důkazům přišlo něco, co nikdo nečekal. Německý regulátor měl jít po krku Wirecard, to se však nestalo. Překvapivou zprávou bylo to, že regulátor šel po krku novinářovi McCrumovi, který byl obviněn z manipulace s akciovým trhem.

Navzdory tomu, že FT odhalil, že polovina podnikání Wirecardu je outsourcována – je bizarní, že vystopování jednoho "partnera Wirecardu" přivedlo reportéra k námořníkovi v důchodu a jeho rodině na Filipínách.

• Wirecardu se mezitím podařilo vyjednat investici ve výši 900 milionů eur od japonské Softbank, čemuž málokdo chtěl uvěřit ve spojitosti s řadou důkazů proti Wirecard.

Zdálo se, že společnost je na dobré cestě stát se německou chloubou a světovým gigantem, který bude soupeřit s některými z největších amerických společností v Silicon Valley.

• Marcus Braun měl dokonce tak vysoké ambice, že reálně uvažoval o spojení Wirecard s Deutsche Bank, kterou v jednu chvíli Wirecard přerostl.

Aby toho nebylo v danou chvíli málo 👇

Do této zapeklité story se navíc přidává jedno nové jméno, kterým byl investor/shortař Nick Gold. Ten nevědomky Wirecardu pomohl tím, že se v rámci jedné své schůze s bohatými lidmi zmínil, že nejlepší investice bude spekulace na pokles Wirecard, což má potvrzeno od Financial Times, která má jasné důkazy.

• Schůzka s významným šejkem však byla zkonstruována Wirecard, aby dosáhli svého. Nahrát Golda jak tvrdí, že je možné vydělat balík na shortování Wirecard, což má ověřeno a potvrzeno od svého slibného zdroje z Financial Times.
• Šejk a další představitelé dostali úplatek v řádu milionů, ve skutečnosti nešlo ani o reálného šejka nebo významného muže, zkrátka to byl podvrh.

Všechny informace zužitkovali tito ''pěšáci'' ve prospěch Wirecard, která jen přiživila myšlenku, že jde o určité spiknutí investorů, kteří chtějí hlava nehlava pokles ceny akcií, aby vydělali balík peněz.

Celá situace se otočila a Financil Times byla označena za zkorumpovanou. Ředitel FT věřil v pravdu jeho reportéra McCruma, kterého však musel na určitý čas suspendovat v rámci standartních kroků. V tuto chvíli však pozornost směřovala k jinému jménu...

Ku štěstí McCruma byl obdržen jeden anonymní tip na Jana Maršálka, který měl údajně tajnou kancelář, která byla hned naproti ruskému konzulátu, kde podnikal mejdany, ale i schůzky z významnými představiteli - agenti, rozvědka, politici. Wirecard prošlo ročně miliard a miliard eur, což je v kombinaci s citlivými informacemi nebezpečné, ale i vzácné pro takové rozvědky, což Maršálek dobře věděl.

V oběhu tou dobou bylo zapojeno hned několik investigativních novinářů, kteří kauzu řešili. Postupně se tak dopracovali k významným představitelům, a to dokonce až z OSN, kteří začali mluvit o Maršálkovy a jeho vazbách a ambicích v Libyi, kde se přišlo na vazby a společné zájmy Maršálka s Ruskem.

• Ukázalo se, že jeho vazby na Rusko a Libyi jsou enormní, tajná kancelář nebyla jenom tak naproti konzulátu Ruska.

Maršálek údajně chtěl ve velkém investovat v Libyi v rámci expedic, pomoci, ale především kvůli zbrojení a ‘’obraně’’ hranic. Proč by ale nějaký představitel Wirecard měl takové ambice? Co z toho? Migrace či destabilizace Evropy v rámci proruských ambicí, které měl.

• Bylo zveřejněno mnoho fotografií, kde měl Maršálek ve své tajné kanceláři významné hosty, povětšinou šéfové rozvědek z Libye.

Co bylo dál?

Financial Times v roce 2019 udeřil smrtelnou ránou, vydal článek, který pojednává o všech nelegálních praktikách, imaginárních převodech, partnerech, spojení Maršálka s agenty z Libye apod.

V roce 2019 začal německý Spolkový úřad pro finanční dohled BaFin vyšetřovat Wirecard a uložil jí dvouměsíční zákaz prodeje akcií na krátko (shorty) kvůli obavám, že se shortaři snaží manipulovat s akciovým trhem. Domeček z karet se začal sypat později téhož roku.

Byla najata KPMG, která byla spolu s EY pověřena auditem a EY byly zaslány dokumenty z Filipín, které tvrdí, že ve dvou bankách v zemi je drženo 1,9 miliardy eur. Když byla v dubnu zveřejněna zpráva KPMG, uvedla, že "nemůže ověřit", že dohody o většině zisků byly pravé.

V červnu 2020 BaFin podalo trestní oznámení o zavádějících prohlášeních učiněných investorům Wirecard před zveřejněním zprávy KPMG. Kanceláře Wirecardu byly prohledány a mnichovská prokuratura zahájila trestní vyšetřování Brauna. Jen o několik dní později, když se očekávalo zveřejnění auditu, Wirecard místo toho oznámil, že 1,9 miliardy eur skutečně chybí a jejich akcie začaly klesat.

19. června Braun rezignoval a o tři dny později Wirecard odhalil, že 1,9 miliardy eur pravděpodobně "neexistuje", což poprvé naznačilo mnohaletou masivní podvodnou operaci, která musela být ve hře, a oznámila, že jejich předchozí veřejné finanční údaje nemusely být "spolehlivé".

Braun je zatčen pro podezření z falešného účetnictví a manipulace s trhem a společnost o dva dny později vyhlásila bankrot. V březnu 2022 obvinili mnichovští státní zástupci Brauna z podvodu, porušení důvěry a účetní manipulace a v současné době se čeká na soud. Braun se k těmto obviněním přiznává a tvrdí, že i on byl obětí podvodu.

Mezitím bývalý provozní ředitel Wirecardu Jan Maršálek zmizel krátce poté, co byl vyhozen ze společnosti a v současné době je hledán německou policií. Je uveden na seznamu Europolu nejhledanějších evropských uprchlíků.

Líbí se vám  takové příběhy a rozbory velkých kauz? 😎